Já vím, že vždycky píšu, že je to taková „kravina, co mě napadla“, ale když ono to tak obvykle bývá.
Navíc, co k tomu víc napsat, jen… V povídce vystupují dvě postavy: On a Vrah. Pokud se v tom někdo ztratí, tak se předem omlouvám

Tik tak. Tiše naslouchal tikotu hodin a zarputile hleděl do tváře vraha. Bytem už se stihl roznést železitý pach krve a těžká, nasládlá vůně krve otupila jejich smysly. Na moment jeho zrak zabloudil ke dveřím, za kterými ležela jeho žena. Jeho milovaná žena, jejíž sladký hlas již nikdy neuslyší a jejíž zářivý úsměv už nikdy nespatří. Ležela tam, vypoulené oči bez života upřené do stropu, bledé rty pootevřené a připravené k výkřiku, který nikdy nevzejde z prázdného hrdla.

Znovu pohlédl na vraha. Ano, nenáviděl svoji ženu. Nenáviděl ji, protože ho stáhla do děsivého stereotypu, který jej dusil a pomalu zabíjel. Tak moc si přál změnu! Zoufale toužil chopit se první příležitosti k útěku z toho všeho. Jenže nic nepřicházelo.

Našel si milenku, ale i to zevšednělo. Stejně jako pravidelné setkání s přáteli. A teď… se stalo tohle. Bylo to moc, až příliš. Toužil po svobodě, po dobrodružství a volnosti. Ale nikdy nebyl ochoten jít kvůli tomu přes mrtvoly. Nyní měl jednu ve svém domě a hleděl na jejího vraha. Nevěděl, jestli cítí strach, nenávist nebo vděčnost. Možná to byla kombinace všech tří pocitů. Nevěděl ale, jestli je někdo tak malý jako on, schopen zvládnout tolik rozdílných pocitů.

„Nenáviděl jsi.“ Nevědomky přikývl. Byla-li to však pravda?

„Kdo jsi?“ zeptal se a vrah se pousmál.

„Jsem ten, kdo říká pravdu.“

„Neumíš lhát?“

„Můžu lhát všem, tobě však ne,“ připustil vrah a vesele se zazubil. Jak se jen mohl v takové chvíli smát?

„Proč jsi ji zabil?“

„Přál sis to.“

„Ne, nepřál!“ křikl sípavě. Měl pocit, jako by mu neznámá síla tiskla hrdlo.

„Ale ano, přál sis to,“ odvětil vrah. „Já nemůžu lhát tobě a ty nemůžeš lhát mně. A já vím, že ses jí chtěl zbavit.“

Polkl. Jak ten vrah mohl znát kouty jeho duše, do kterých se sám bál nahlédnout? Vždyť ty temné stránky svého já, které dokázaly chladně přemýšlet nad surovou vraždou, držel pevně pod pokličkou. Vrah o nich však věděl a usmíval se na něj jako na spiklence.

„Kdo jsi?“ zeptal se znovu, sotva mluvil, jak mu cosi svíralo krk.

„Už jsem odpovídal, ne?“ řekl vrah a úsměv na tváři mu ztuhl do hrozivé grimasy. „Proč se pořád ptáš? Takové hlouposti! Řekl jsem, kdo jsem. Víc říkat nebudu.“ Vrah se zlobil, cítil, jak ho ta zloba pálí na kůži.

„Omlouvám se…“ zajíkl se. Snad poprvé za tu dobu pocítil nápor strachu. Byl to vrah, zabil mu ženu! Proč by neměl zabít i ho? Byla to absurdní situace. Seděli naproti sobě a v naprostém klidu na sebe hleděli, jako by to byla jen nečekaná návštěva, jako by ve vedlejší místnosti za zavřenými dveřmi ani neležela mrtvola.

„Dobře,“ povzdechl si vrah a upřel na něj pronikavý pohled. „To je dobře, že se omlouváš, máš za co.“

„Mám za co? Jak to, že mám za co?“ vyděsil se. Na vrahově tváři se zase objevil pobavený úšklebek.

„Ty se ještě ptáš? Přemýšlej, ty tupče. Přišel jsi domů a nic zvláštního na dveřích nebylo. Okna byla zavřená a neporušená. Jak jsem se sem tedy dostal?“

„Já…“ Nevěděl, když o tom tak přemýšlel, nevěděl vůbec nic. Pamatoval si jen, jak přišel domů, strčil klíče do dveří a s pocitem, že ten život nikam nevede, otevřel dveře. A pak nevěděl nic. Netušil ani, jak se dostal tam, kde teď je. „Nevím,“ přiznal a nebyla to jen odpověď na vrahovu otázku. Chtěl uniknout ze stereotypu, ale na krutou realitu nebyl připraven. „Možná měla milence.“

„Možná měla,“ připustil vrah. „Možná jsi mě sem pustil ty.“

„Ne… Nechtěl jsem, aby zemřela. Já… Nevím! Nevím, co se stalo. Nechtěl jsem, aby umřela, chtěl jsem to všechno prožít s ní…!“

„Prožít co?“ zajímal se vrah.

„Všechna ta dobrodružství, která… která…“

„Která mají lidé prožívat?“ pomohl mu vrah.

„Ano…“

„A já ti to splnil!“ zavyl vrah. Znělo to radostně, ale on žádnou radost necítil. Rozprostřela se v něm prázdnota, jako by už ani nebyl schopen něco cítit. Co se to s ním stalo?

„Je mrtvá… Zabil jsi ji…“

„Já?“

„Kdo jiný!“ křikl zoufale. Chtěl to vrátit zpět. Ach… A ještě před chvíli cítil podivnou, deformovanou radost, že je mrtvá. Někdo ji zabil, náhodná vražda nebo žárlivý milenec. Čím více však vrah hovořil, tím víc na něj padala vina.

„Pamatuješ, jak jsem říkal, že nikdy nelžu?“ zeptal se vrah, místo aby odpověděl. Přikývl, pamatoval se a nechápal. „Věříš tomu?“ zeptal se vrah znovu. On se zamyslel. Věřil? Ano, věřil. Proč, to nevěděl. A tak prostě přikývl. Protože se bál jít hlouběji. „Zabil jsem ji. Ale ne sám. Sám bych to nedokázal, sám bych byl jen doutnající touhou. To tys mi dal klíč.“

„Ne!“ vykřikl a chytil se za hlavu. Ne, ne, ne! To nechtěl poslouchat. Proč by nechával zabít svou ženu? Miloval ji, pamatoval si každý detail – od jejich prvního setkání, až po úplný konec. Vypoulené oči. Bledé rty. Pootevřené… Křičela.

„Vidíš to?“ smál se vrah. „Vidíš ji? Slyšíš, co ti říká?“ Ó ano, slyšel. Ironie jako jed odkapával z jejích úst. Chtěl uskutečnit aspoň některý ze svých snů, prolomit bariéru stereotypu a… Ona se mu vysmála.

„Ne…“ zaskuhral.

„Ale no. Ať jde pryč, ať zmizí z mého života, prosil jsi mě. Na kolenou si klečel, slabý idiot. Ne já, ale to ty jsi ji zabil.“

Vydechl. On zabil… Vždyť byl přece vrah tím, který říkal pravdu. Jediný, který mu říkal pravdu v tom prolhaném světě. Bylo tak snadné nevěřit. On ale jako by věděl, že vrah říká pravdu.

„Zabil jsi ji. Je mrtvá, tam leží! Co teď budeš dělat, vrahu?!“

Sklopil hlavu. Měl v ní tak prázdno, jako nikdy předtím. Zničeně vytáhl mobil z kapsy a namačkal číslo na policii. Pak se zahleděl na vraha. Zavřou je oba. On si svůj díl trestu odpyká, protože na rozdíl od vraha se za ten čin nenáviděl. Místo tikání hodin se zaposlouchal do monotónního vyzvánění telefonu. Někdo se ozval, ale on pořádně neposlouchal.

„Řekni to. Jen jim to všechno řekni. Pověz jim, co jsi mě nechal udělat,“ dodával mu podle odvahy zloděj. Už nepřemýšlel nad tím, že to je všechno postavené na hlavu. Že ho vrah sám nabádá, aby je udal.

„Zabil jsem ji…“ zadrmolil do mobilu. „Zabil jsem ji!“ Naposled se podíval do vrahovy tváře a pak s konečnou platností odvrátil svou tvář od zrcadla, otevřel dveře a odešel se naposled rozloučit se svou ženou.