Skip to content

Malý MOR 2018 report

Je těžké jet na tak velký festival jako je Masters of Rock a přitom nesnášet lidi. Moje nesnášenlivost byla navíc už předem nastavena na nejvyšší úroveň prací, která mě živí, a hrozilo, že budu nejmrzutějším účastníkem. A jak to všechno dopadlo a kdo byl nakonec králem?

Dobrodružství začalo už ve středu večer. Po nákupu zásob pro Pana Špeka (tj. pro mě a moje tukové přebytky kolem pasu) se totiž začala intenzivně hledat peněženka. Věděli jsme s jistotou jen to, že jsme do ní v autě vraceli žeton na odemčení nákupního košíku. “Běž se podívat do auta,” řekla jsem muži. Ten se po chvíli vrátil s prázdnou, museli jsme tedy do boje povolat těžší váhu, mě. Naštěstí jsem peněženku v autě našla.

Druhý den ráno nás naopak čekalo drama. Vypustili jsme naše freťata, ať se naposled pořádně proběhnou (hlídáme trojnohou samičku, která má očividně poradny mindrák, proto ji říkáme Minda), pěkně si spolu hráli, dováděli a hopkali po kuchyni. Pak si ale Godot dovolil jít se najíst do její klece. V ten moment mu už visela za scarf (volná, tuhá kůže kolem krku). Doslova visela (on stal v patře a ona se houpala nad zemí). Museli jsme jo zachraňovat, protože už syčel a plakal a ona jo pořád nechtěla pustit. Nepomohlo ani tahání, ani rána do čumáku. Nakonec dostala přímý zásah mezi oči vodou z mé láhve na vodu (s takovým tím sportovním cucátkem) a chudáka Godota pustila. Ale bylo to docela dráma! Fretky naštěstí čtyři dny v kleci vydržely ve zdraví, akorát Godotovi se podařilo vyháknout hamok, a tak nějakou dobu musel ležet na zemi.

Do Vizovic jsme dojeli bez větších problémů. Pak už se stačilo jen ubytovat ve stanu (byl postaven už dva dny předem) a hupky šupky do areálu festivalu, chvíli poslechnout aktuálně hrající kapelu a apk se vrhnout na to nejdůležitější – obhlídku jídla.

Trochu nepříjemné byly ceny, všechno mělo festivalovou přirážku a jelikož sponzorem festivalu je Radegast, jiné pivo k sehnání nebylo (což mě trošku mrzí, jiné pivovary byly až mimo areál festivalu a s pitím vás dovnitř nepustili). A jelikož tvrdý nepiju (takže místní Jelínek padl), ujížděli jsme celý festival na cideru s ledem. A byla to dobrá volba! Chlazený cider ve vedrech skvělé osvěžil a dodal energii k dalšímu stání.

Navíc měli tento rok několik druhů kelímků (za zálohu 50 Kč) a ty se u stánků s pitivem točily, takže v tom byla i trocha hazardu – chodit si pro pití tak dlouho, dokud jste nedostali právě ten kelímek, který jste chtěli. Nám se podařilo ulovit všechny.

A co se kapel týče, těšila jsem se na Powerwolfi, kteří hráli několik nových písní s nadcházejícího alba, a na Arkonu, kterou jsem docela intenzivně poslouchala na střední, ale oboje jsem akčně prospala (přece jen jsem měla předchozí dny směnu na 6 ráno a obě skupiny hráli až v noci). Na druhou stranu jsem viděla Gloryhammer a musím říct, že to byla super show.

 

Dále jsem se nesmírně těšila na Turisas. Hrádli teda víc písněček než ty tři, které znám, ale všechny byly super, hlavně se v nich odrážel jistý balkánský nádech (někdo byl asi na dovolené). jako poslední písnočku hráli svůj cover Rasputin. Nevím, jestli bylo zpěvákovi moc horko, nebo už tu píseň z duše nenávidí, ale bylo na něm vidět, že by ji radši ani nezpíval.

Další úžasnou věcí byli Korpiklaani, kteří hrásli s Fleretem. Za mě super kombinace a co mohu soudit, tak i český překlad písně Beer beer se Fleretu povedl (nepřekládali doslova a text si zachoval svoji připitomělou hravost). Ale až tady jsem pochopila, že cenu za nejmrzutějšího účastníka festivalu nevyhraju a to i navzroy mým botám, které se proměnily v mučící nástroj (a právě na Korpiklaanech jsem ke konci poskakovala naboso). Na mnozích zúčastněných šlo totiž poznat, že se jim nelíbí nic českého – a že by znali Fleret jim fakt nežeru. Přitom i vášnový fanoušek z Německa vypadal, že si to užívá.

Nicméně je třeba říci, že Korpiklaani jsou na pódiu praví Finové, nevykecávají se a hrají jednu za druhou.

Ovšem našim Králem se stává Avatar. Neskutečně efektní nástup, při kterém vyjel vysoko nad pódum kytarista na trůně, zpěvák s neskutečným hlasem a rozsahem (doopravdy dokáže zazpívat výšky i klasický metalový growl a přitom to naživo zní stejně dobře, jako když si to pustíne doma na youtube, takže všechny klobouky dolů). Navíc tomu nechyběl vtim a notná dávka šílenství a bylo vidět, že i skupinu samontou baví to, co dělají. Znala jsem od nich jednu či dvě písničky, které mi do mého mixu zamíchal youtube (btw, i jejich klipy jsou vtipné a originální, takže doporučuji shlédnout), ale po jejich vystoupení je korunuji jako mou nejoblíbenější kapelu (taly nám teď doma hrají pořád).

A zpěvák kapely Orden Ogan pochopil, že “Zníte jako moje babička v ložnici” je parádní dvojsmysl. Bylo zábavné sledovat, jak mu to postupně dochází, protože po malé, tiché pauze rychle dodal: “Když spí! Chrápe!”.

Takže abych to shrnula: nebyla jsem nejmrzutější, tak jsem se rozhodla vyhrát v úplně jiné kategorii, a to nejsmradlavější. Podle výrazů okolí bych si dovolila tvrdit, že jsem se přinejmenším umístila. Ze svých x let starých, vychozených tenisek mám šílené puchýře a uvařené nohy. Mám čtyři úžasné keláímky, kdybych náhodou rozbila všechny skleničky. A mám novou oblíbenou skupinu, chci jít na jejich koncert a skoupit všechny věci, které tam budou prodávat. Měla jsem rybízové víno a slivovici, která je zaručeným spouštěčem migrény. Potkala jsem lidi, kteří nejsou rozpačítí z toho, když podnapilá vykládám o odtazích aut. odvázala jsem se hned u dvou kapel. Sečteno a podrtženo nezbývá než prohlásit letošní MOR za úspěch a těšit se na příští rok.

Published inWay's nest

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.