Není nad to, když den začíná dobře. Dnešní začal tím, že jsem sáhla po sklenici s vodou, abych se pořádně napila a uhasila tak žízeň. Zarazil mě divný pocit na rtech. Podívala jsem se okraj sklenice. Byl tam. Obrovský bílý pavkouk. Asi se přes noc utopil. A já se ho ráno snažila vypít.
Momentálně asi přestanu pít. Nebo si aspoň orestuju rty na pánvi, protože toho pocitu se nemůžu zbavit.
Život s fretkou je veselý. Naše Minďáto si dělá tukové zásoby na zimu, takže se pokaždé pořádně nacpe. Ovšem taky ma tendenci dát se na zběsilý útěk pokaždé, když někdo vejde do místnosti. No a když si dá takový sprint po pořádné večeři u plné misky, končívá to pozvracenou podlahou.
Protože mě v práci nečekají žádné návaly a můžu klidně přijít do práce a vypadat jako mokré grilované rajče, rozhodla jsem se, že budu místo chůze běhat. Mám předchozí zkušenost, že když v devět zavíráme, na cestě domů potkám akorát pár venčící psa. Ten stejný pár. Pokaždé. Výjimečně potkám ještě jinou živou duši. Mrtvé duše naštěstí nepotkávám.
A tak jsem se obalila příliš přiléhavým sportovním oblečením (kolem pasu si uvázala mikinu na převůečení) a vyběhla do práce. Horší to ale bylo cestou domů. Z nějakéh důvodu si všichni z okolního rozlehlého sídliště řekli, že 21:15 je ideální čas na procházku. A to přece nejde, běžet v podstatě krokem a funět u toho jak první prototyp lokomotivy, zároveň kolem sebe stříkat pot a fialovět v obličeji. A tak mám smůlu. Budu navždy malý tukoň.
Koupila jsem domů dvě krásná nová povlečení z mikroplyše. Jedno z béžové kočikami, druhé tmavě modré se sobíky. Když mi konečně přišel kód k vyzvednutí do Balíkovny, rozhodla jsem se, že tam zajdu hned z práce. To se ale ukázalo jako chyba. Nečekala jsem, že to bude velká a těžká krabice. Venku navíc vydatně pršelo a já neměla prostředky, jak nést deštník i krabici najednou. Takže jsem zmohlá a na pokraji sil dotáhla krabici domů. Na druhý den jsem měla problém pohnout rukama. Je to jasné znamení, že bych měla začít posilovat…
Vždycky je třeba odzkoušet, co všechno by fretka mohla sníst. Na internetu jsou k vidění videa, jak si fretky pochutnávají na melounu, vajíčkách, nebo třeba okurce. U Godota je to jiné, vždycky zkoušíme, co mi bude vadit nejvíc, protože nad vším znechuceně vrtí hlavou. Dlouho jsem si myslela, že jeho největším nepřítelem je banán, před jehož slupkou se dával na útěk. Ukázalo se však, že jeho kryptonitem je tatarka. Po očichání tatarky se totiž malém poblil.
Obecně se má za to, že se fretky nepřežírají. Mají krátký trávící trakt, proto je záhodno nechávat jim plnou misku, aby se mohly najíst dle potřeby. Je to patrné i při distribuci pamlsků: Jakmile má fretka dost, začne si pamlsky schovávat. Naše Minďáto je ale asi jiný druh fretky. Jako správná ženská s komplexy se přežírá. Začíná vypadat jako koule. Chlupatá, roztomilá koule.