Karin Krajčo Babinskou znám jenom proto, že je Krajčo. Ovšem nejedná se o někoho bez uměleckých zkušeností. Karin Babinská je vystudovaná režisérka a na kontě má kromě hudebních klipů i dva celovečerní filmy. Jaká je ale jako autorka?
Kniha Hvězdy na cestě není její prvotina, autorka se nám představuje už jako zavedené jméno literárního světa. Jako první se čtenářské obci představila blogem Kecy, kecy, kecičky a její první román nese jméno Za sny. Ani jedno jsem ale nečetla, čtením knihy Hvězdy na cestě se s autorkou setkávám prvně.
Román, ač vyšel na přelomu podzimu a zimy, se z větší části odehrává uprostřed léta na Krétě. Stárnoucímu slavnému herci Igorovi právě zemřela matka, která se a sklonku života odstěhovala na Krétu a otevřela si na pláži malou tavernu. Teď se Igor musí navzdory časové vytíženosti vydat na Krétu vyřídit pozůstalost a setkat se svou dcerou, slavnou spisovatelkou, se kterou nebyl několik let v kontaktu.
Odložil dopis na stůl, nevěděl, co dělat. Naslouchal u dveří do Vandiny ložnice a slyšel, jak tam jeho dcera tiše pláče. Nedokázal zaklepat,vejít dovnitř a obejmout ji, i když si to moc přál. Místo toho jí na kuchyňské lince nechal vzkaz: Uvidíme se zítra. Zavoláme si.
str. 55
Postava Igora je bezpochyby geniální. Je to starý, nerudný dědek, který si ještě neuvědomil své vlastní stáří a který je stále přesvědčen, že je středem vesmíru. Cítí se ublíženě i v situacích, které se ho netýkají. Kdybych měla charakterizovat jeho dceru, měla bych mnohem větší problém. Což by vlastně ani nevadilo, kdyby kniha zůstala zaměřená na Igora (ono taky pokud se svým dítětem více než dekádu nemluvíte, těžko budete vědět, jaké to dítě je). Bohužel však nezůstane u toho, jak nerudnému dědkovi roztaje srdce.
Dopoledne strávil Igor na pohodlném lehátku pod svým slunečníkem, na svém kusu trávy, vedle svého malého soukromého bazénu. Vida v něm ale byla tak příšerně studená, že z koupání nic nebylo. Sotva se ponořil, musel ven. Byl z toho otrávený a mínil si stěžovat na recepci.
str. 69
V poslední části knihy nás autorka zaskočí změnou v ději. Dle mého k horšímu. Poklidný, hřejivý příběh je drsně nabourán vážnými tématy, jako je sexuální zneužívání a psychické i fyzické týrání. Takto vážným tématům však není věnován dostatečný prostor a díky věcnému stylu autorky působí značně necitlivě. Nehledě na to, že když se to dozví otec, který je v podstatě cizincem, rozhodne se zasáhnout. A i když na Krétě pozurážel každou živou i neživou duši, stejně se mu všichni svorně vydají na pomoc.
Před padesáti lety bych toho prevíta nechal zabít. Ale doba se změnila. Takhle už to dávno nefunguje, nemůžeme se střílet jako nějací barbaři.
str. 260
V tento moment se idylka proměňuje v thriller, která se následně promění v (pokus o) komedii. To vše v závěrečné části knihy. Nehledě na to, že vyřešení celé situace mi přišlo neskutečně nechutné.
Nevím, jestli je chyba ve mě, jestli jsem na tahle témata přecitlivělá, nebo jestli si autorka léčila nějaké vlastní temné úchylky. Nebo oboje. Každopádně jsem po přečtení měla slušnou morální kocovinu, horší snad byla jen po přečtení knihy Bohemia Jana Svěráka. A docela mě to mrzí, protože autorka sice nemá ambice být dalším Dostojevským, ale pohled do hlubin lidského já optikou kamery je dozajista originální. A tak máme místo českého Backmena a jeho Muž jménem Ove něco, kvůli čemu mi naskakuje husí kůže a ne v tom dobrém smyslu slova.
