Světová literární událost, tak vznosně se o knize mluví. Autorka Delia Owensová sice není na knižním poli nováčkem, titul Kde zpívají raci je však její prvním románem, do té doby se věnovala odborné literatuře o přírodě a zvířatech.
Příběh nás zavede do americké bažiny, ve které žije malá Kya se svými sourozenci, maminkou a bohužel i se svým nasilnickým otcem alkoholikem. Žijí v naprosté samotě a do nedalekého městečka chodí jen vzácně. Ovšem život s násilníkem není snadný a z Kyina života postupně odcházejí všichni jeji příbuzní, až nakonec zůstane úplně sama. Musí se naučit vyhýbat se lidem, aby neskončila v soukolí pochybné sociální péče, a tak brzy přivykne samotě. Nechodí ani do školy a číst a psát ji naučí až Tate, syn jednoho z místních rybářů. Oba společně prozkoumávají nejen pestrý život bažin, ale také jeden druhého. Když však Tate odchází na vysokou školu, zůstane Kya opět sama.
Později se Kya vrátila na schody na verandu a dlouho čekala. Sledovala konec pěšinky, ale neuronila ani slzu. Tvář měla klidnou, její rty tvořily tenoučkou linku. Ale máma se ani tentokrát nevrátila.
str. 13
Poklidný život městečka naruší vražda. Chase byl pohledný syn místní honorace. I po letech bylo vzpomínáno na jeho úspěchy ve středoškolském fotbalovém týmu a byly mu odpoušteny nesčetné aféry s místními děvčaty. Jednoho rána je však nalezen mrtvý uprostřed bažiny. V okolí nejsou žádné stopy, ale podezření okamžitě padne na holku z bažiny. Zakládá se podezření na pravdě, nebo jsou to jen předsudky místních?
Znali Chase od chvíle, kdy se narodil. Sledovali, jak z kouzelného dítěte roste neodolatelný teenager, hvězdný zadák a svůdník pracující ve firmě svých rodičů.
str. 25
Když už nic jiného, jedná se o velmi zajímavě uchopenou detektivku. Autorka nám předkládá ve své podstatě iniciační román propletený s detektivkou. Jestli mě kniha něčím oslovila, tak jsou to motivy opuštění a osamění, které se v knize neustále opakují v různých svých podobách. Kya je opakovaně opouštěna a znovu a znovu je nucena vyrovnat se s pocity osamění. A pokaždé je to jiné.
…našla jednu starou máminu vlásenku z kovu a plastu. Něžně ji otírala o lacl, dokud z ní neopadala všechna všechna hlína. A najednou se zjevila mamina červená ústa a tmavé oči, mnohem zřetelnější než za celá ta léta.
str. 80
Také život v bažinách je v podání autorky fascinující. Je nadvakrát exotikou. Nejde jen o mokřad tak rozlehlý, že se v něm dá žít nejen ve něstě, ale také na samotě. Jde ale také o představu mokřadu a bažiny jako něčeho nepěkného a ponurého – tedy aspoň u mě – která je ale ukázána jako něco živého a pestrého.
A právě v tu chvíli se zvedl vítr, tisíce žlutých platanových listů se odstřihlo od životodárných větví a řinulo se oblohou.
Str. 119
Co ovšem bylo motivem k napsání tohoto románu? Co tím chtěla autorka říct? je sice příšerná otázka, ale přesně tohle mě po přečtení napadlo. Chybělo mi tam něco, co by mi podkoplo nohy a nechalo mě narazit si kostrč o podlahu. Podezírám, že za to může ona snaha o napětí ve stylu udělala to – neudělala to. Především je na to hlavní hrdinka vykreslena až příliš pozitivně. Sice vyrůstala sama v bažině a je divoká a asociální, na druhou straje je také velmi krásná a extrémně chytrá, dokonce se stane uznávanou autorkou naučných publikací o bažinách a mokřadech. Také má výtvarné nadání a své knihy i sama ilustruje. Nakonec se dozvíme, že je i publikující básnířka. Takže těžká závist, je jedno, jak vysokého stupně vzdělání jsem dosáhla, stejně se většinu času cítím jako duté poleno.
Kya sledovala kocoura, což ji přivedlo na myšlenku, že její rodina nikdy neměla žádného domácího mazlíčka. Ani psa nebo kočku. Jediné, co se tomu trochu blížilo, byla samička skunka, sametové, smradlavé a drzé stvoření, které žilo pod chatrčí. Máma jí říkala Chanel.
str. 275
Každopádně kniha není o cestě za vzděláním. Není ani čistokrevnou detektivkou, protože vyšetřování je v k ize spíše okrajovou záležitostí. A jelikož je Kya velmi sympatické děvče, ani na moment nepochybujeme, že by mohla někoho chladnokrevně zavraždit.
Celá léta musela nosit básně do zrezavělé poštovní schránky, aby je poslala do místních novin. V bezpečí, skrytá za pseudonymem. Možná to byl její způsob, jak ostatní oslovit, jak vyjádřit své pocity i před někým jiným než jen před racky. Místo, kam se mohla ubírat její slova.
str. 340
Pokud jde o mě, neřekla bych, ze se jedná o literární událost. Nicméně je to krásné a poetické čtení, žádné bezduché plácání. Kniha umí pohladit na duši i napnout nervy k prasknutí. Ideální čtení pro fanoušky detektivek, kterým se uz přejdely severské drasťárny, nebo pro něžné duše, které touží po troše napětí (a boji se číst o mrtvolách rozsekaných na kusy).
