Má temná Vanessa

Málokdy se stává, aby autor udělal díru do světa svou prvotinou, ovšem Kate Elizabeth Rusellové se to s románem Má temná Vanessa povedlo. Není divu, autorka získala doktorát z kreativního psaní na University of Kansas a na její práci je to znát, vybrala si totiž velmi těžké téma zneužívání nezletilých, které citlivě a vkusně zpracovala do čtyřsetstránkového románu.

Nadané děvče a uhrančivý učitel

Patnáctiletá Vanessa nastupuje do prvního ročníku elitní střední školy, na které získala studijní stipendium. Je inteligentní, nadaná a na nové škole osamělá a bez přátel. Uchyluje se ke knihám, psaní básní… a učiteli literatury, který v tu chvíli vypadá jako jediná spřízněná duše. Jejich vztah se však záhy z pole literatury přesune do osobní roviny. Vanessa se navzdory všem předpokladům nedokáže od své první lásky odpoutat a i v dospelosti se svým svůdcem udržuje přátelký vztah.

Zajímalo by mě, jak by se Starne díval na ty jejich cigarety a drsňácké vystupování. Nejspíš by mu připadaly hrubé, příliš sebevědomé, nestály by mu za riziko. Jsi tak tvárná, říkával, když jsem ho nechala, aby si mě všelijak nastavoval. Mínil to jako kompliment – pasivita, která se cení a je vzácná.

str. 123

Nikomu nevěřte

Takto idilicky však svůj příběh vnímá pouze Vanessa, která je nespolehlivým vypravěčem. Při čtení až mrazí, jak mladá dívka zarytě trvá na tom, že vše, co se stalo, bylo z lásky. A zatímco ona vzpomíná, nám se před očima rozkrývá děsivý příběh absolutní moci zkušeného učitele nad nezkušenou žákyní. Ač by se mohlo zdát, že se se jednalo jen o chvilkovou záležitost na střední škole, Vanessa nám ukazuje, jak zneužívání dokáže člověku zničit život.

Nechám ho dělat, co se mu zlíbí – svléknout mě, nastavit si mě na postel – i když mě každý jeho dotek drásá. […] Za dva dny budu mít narozeniny. Dvaadvacáté. Už sedm let je můj život jen o tomhle. Když se ohlédnu zpět, nevidím nic dalšího.

str. 368

Polemika s Lolitou

Vzhledem k tématu je zřejmě, že se nelze ubránit srovnání s Nabokovovou Lolitou. Sama autorka na tuto paralelu ve svém díle několikrát upozorňuje, ačkoliv sama tematizuje především jiné aspekty zneužívání. Zatímco v Lolitě sledujeme příběh uhlazeného intelektuála, který svou úchylkou trpí a který je skoro až sveden mladičkou dívenkou, v románu Má temná Vanessa je tomu právě naopak. Trpící literát je zde nahrazen vypočítavým predátorem, který se neštítí ničeho.

Já zůstanu pod peřinou, celá rozbolavělá a slizká. Stehna mám úplně mokrá. Můj mozek je teď jako jezero za bezvětří, jako nehybné zrcadlo. Nejsem teď nic, nikdo, vůbec neexistuju.

str. 116

Má temná Vanessa je určitě výjimečným románem, velmi nevtíravým způsobem poukazuje na problematiku zneužívání, nedrží se však očekávaného narativu, s jakým se toto téma obvykle zpracovává. Autorka se vydává hloub, až na kost. Vanessa není zkaženou lolitkou, je obětí, která se nedokáže od svého predátora odprostit a která na svém pokřiveném vnímání tohoto vzahu staví svou vlastní příčetnost.