Říká se Nesuď knihu podle obalu, ale tady tomu jinak nešlo. Obálka je, dle mého skromného názoru, krásná. Je také nádherným protikladem k názvu – Noci běsu mají světlou, krémovou obálku naplněnou hororovými motivy. Koho by už nenudily ty streotypní řerné obálky hororů?
Noci běsu však také nejsou hororem v pravém slova smyslu. Česká autorka Kateřina Šardická vydala dvou v pořadí druhou knihu v nakladatelství Fragment, kde tento mysteriozní thriller šoupli rovnou do kategorie young adult fantasy. Je to škoda? Je.
Děj románu se odehráva v blíže nespecifikované odlehlé vesnici během zimních měsíců. Před dvanácti lety v místní školce zmizely čtyři děti. Za bílého dne. Beze stopy. Ze zamčené místnosti. Jediná svědkyně, šestiletá holčička, která však mlucí pouze o stínech, které její kamarády spolkly. Zoufalá snaha někoho potrestat vyústí v zatčení místního blázna, který se tou dobou kolem školky potloukal.
Po dlouhých dvanácti letech se tři te čtyř zmizelých dětí objeví zpátky doma. Tedy „dětí“, protože i oni stejně jako všichni ostatní zestárli o dvanáct let, ovšem od svého zmizení ze školky si nic nepamatují. Jeden z nich se ovšem nevrátil – Astridin bratr Max. Astrid, který se nyní vrátila, musí najít nejen svého bratra, ale také zjistit, co se s nimi před dvanácti lety stalo.
Kdysi jsem četla rozhovor s nakladatelským redaktorem, který v něm řekl, že má rád druhotiny, protože bývají nejlepší. Kateřina Šardická by mohla být výjimkou potvrzující pravidlo, protože její prvotina Zmizení Sáry Lindertové mě oslovila více.
Tom se zadíval z okna do neupravené zahrady, jako by snad mohl najít odpověď při pohledu na zasněžené stromy. Mělo to být přece snadné, vzpomenout si. tak proč to najednou nešlo?
Noci děsu, str. 46
Noci běsu v první řadě dostávají doslova horu plusových budů za využití motivů slovanské mytologie, čímž se automaticky stávají na na poli fantasy velmi originálním dílem. Už jen tím se stávají hodny četby.
Při četbě jsem narazil na několik problémů. Hlavně na to, že se autorka rozhla jít cestou young adult a fantasy. Nevím, proč ty YA knížky čtu, když mi to tak vadí. Asi masochismus. Ovšem proč zařadit v podstatě mysteriozní thriller do žánru young adult? Co od takové knihy očekávat? Méně hororu, více mládeže. A více mláděže znamená co? V tomto konkrétním případě nás autorka naštěstí ušetřila pitomé romantické linky, ovšem stále máme hlavní hrdinku, která není obyčejná hlavní hrdinka… je kouzelná.
Někdo ji zezadu popadl kolem pasu a rukou jí zacpal ústa. Neodvážila se ani hlesnout. Nebyl to ani jeden z Našeptávačů, na zátylku cítila lidský dech.
Noci děsu, str. 288
Vztahy mezi postavami jsou jaksi ploché, jsou dané a nevyvíjí se, nemají ani hmatatelnou historii. Působí dojmem, že byly utvořeny ad hoc. Velmi tím trpí atmosféra tajemství střeženého vesničany. Při čtení jsem si vzpomněla na Selský baroko Jiřího Hájíčka, což je sice úplně jiný žánr, není to horor ani z dálky, ale jeho popis vesničanů, které střeží svá tajemství, mi přišel mnohem více mrazivý a děsivý.
Hlavním problémem románu je ovšem jeho neukotvenost v čase a prostoru. Při čtení mi nebylo jasné, kam si mám vesnici zasadit. Při pátrání po ohlasech jsem narazila na větu, že se kniha odehrává v českém pohraničí. Jsem sice nepozorný čtenář, ale tohle jsem z knihy nevyčetla. Žádné reálie ve mě nevyvolaly dojem Česka. Jména byla ruská a německá. Žádná města, horky, řeky, nebo jiné reálie nejsou zmíněny. Nehledě na to, že právě hororové ladění knihy nechává čtenáře na pochybách, jestli se nejedná o vyložene fantaskní a smyšlenou krajinu.
Já jim nevěřím. Nevěřím Strážcům a nevěřím Starším. Přemýšlej. Nikdo po nás doopravdy nepátral. Nezajímalo je to tenkrát, nezajímá je ani teď, co se stalo s Maxem. Chtějí mít pokoj. Uchlácholit lidi, že je všechno v pořádku. Drmolit své modlitby, klanět se bohům a čekat, až to přejde.
Noci děsu, str. 237
Stejný problém je časové zařazení. Na začátku jede jedna z postav vlakem domů ze školy. Tady je docela přesně popsán typ vagónu i s informací, že byl již vyřazen z provozu, podle čehož lze dohledat přibližný rok, ve kterém se děj románu odehrává. Ovšem autorka dále vysílá ohledně časového zařazení dost zmatené signály. Zmínky o institucích jako jsou školy a školky či policie nás zavedou do současnosti, případně do blízké minulosti. Na druhou stranu jsou zde věci jako rada starších a rituální tetování malých dětí, které evokují spíše starší dobu. Samozřejmě, že všechny toto věci mohou dohromady dobře pracovat, ale kvalitní vytvoření takového světa by autorku asi dovedl jinam, než kam mířila. Takto se děj dostává do logického sporu: ztratí se čtyři děti, vyšetřuje to nějaká místní domobrana, není informována policie, ale předpokládaný viník je přesto institucionálně potrestán. A děti žádnému úřadu nechybí.
Po jednokolejce uháněla v jednom z vozů z řady 801, které se kdysi hojně využívaly jako hnací vozy na regionálních tratích s menším počtem cestujících.
Noci běsu, str. 7
Noci běsu jsou napínavým a děsivým fantasy románem, který rozhodl neudělat ten zásadní krok a nestát se hororem. Je pak na každém čtenáři, jak k textu přistoupí. Já bohužel čekala spíše horor, takže mě to ve výsledku zklamalo, i když to bylo místy až nervydrásavé a napínavé čtení. A je to škoda, protože YA knih jsou tuny, ale hororů je jako šafránu. A kdyby se autorka vymanila z toho sevření žánru YA a dostala se do spárů dobrého redaktora, byl by z toho nejspíš zatraceně dobrý horor.
