Prokletý rok zaujme už svou něžně růžovou obálkou, po které kane krůpěj krve. Symbolika mluví jasně. Nevinnost a něha budou potřísněny krví. A zadní strana slibuje drsný příběh ve stylu Příběhu služebnice pro všechny feministky.
Dostojí však tomu?
Prokletý rok je román americké autorky Kim Liggettové a je také prvním dílem, které bylo přeloženo do češtiny, ačkoliv jde o nejnovější dílo již zavedené a oceňované autorky.
Být dívkou ve světě ovládaném muži není lehké. A především pro Tierney Jamesovou, která už ve svých doznívajících patnácti letech sní o jiné společnosti. Netouží se stát manželkou jednoho ze ctěných občanů, mnohem více ji láká prostá fyzická práce na poli za městem. Neděsí ji ani fakt, že ženy za stěnami obce nejsou nikým chráněny a jsou vydány na milost a nemilost lovcům a pytlákům z okolních lesů.
Ovšem vidinu znásilnění zatemňuje ještě něco horšího: Prokletý rok. Každoročně jsou díky, které oslavily šestnácté narozeniny, vyhnány na rok do lesů. V tábořišti uprostřed houští ze sebe mají vypudit temnou magii, která v nich dříme, dědictví Eviina hříchu. Očištěné, zkrotlé a poslušné se vrátí zpět domů ke svým snoubencům či k práci za hradbami obce.
O Prokletém roce se však nesmí mluvit, dívky ocházejí do divočiny zcela nepřipravené a bez tuší, co je čeká. Matky, kolikrát viditelně zjizvené, svým dcerám doopravdy ani nenaznačí, co se bude dít. Ví jen jedno: musí přežít a nenechat se chytit pytláky, kteří je loví kvůli velmi bolestivé extrakci magie.
„Nemáme povoleno snít. Muži věří, že bychom tím mohly skrýt svou magii.“
V předvečer odchodu dívek na jejich Prokletý rok se koná zásnubní obřad. Hlavní hrdina, Tierney, která, jak víme, po manželství netouží, je však krutě zrazena a skončí se snoubencem. Vydává se na svůj Prokletý rok s vědomím, že se její sen nikdy nesplní…
A to je přece strašné, když se vám neplní váš dětský sen. Na této velestrašné tragédii to celé stojí a padá: Ubohá holčina nemůže okopávat svůj skromný záhon a místo toho musí trpět v pohodlí. Je to škoda, protože jinak by tahle neskrývaná vykrádačka Pána much byla naprosto skvělá. Autorka dokázala, že umí vytvořit mysteriózní a napínavou atmosféru prošpikovanou akčními scénami. Doopravdy se drží na hraně a nechává čtenáře na pochybách, jestli dívky doopravdy mají nějakou magii, nebo je to celé jen hodně krutý komplot.
Autorka však tratí na všem okolo. Romantiku jí odpouštím, ačkoliv Nikdy se nechci vdát a Mám nejlepšího kamaráda už člověku hned naznačí, kudy vítr povane. Protože to, co vás jako první napadne, se nakonec i stane. A protože je autorka Američanka, musím ji odpustit i ty postavy jak z filmu o středoškolačkách, kde hlavní roztleskávačka z nějakého důvodu nenávidí hlavní postavu. Neodpustitelná je ale hra na feministicky laděnou literaturu. Chápu, že Příběh služebnice je momentálně v kurzu, ale když už to tam musím narvat, mělo by to být aspoň uvěřitelné.
Hlavní hrdinka totiž žije v přísně patriarchální společnosti. Žena zde nemá rovnocenné postavení s mužem, jejím úkolem je v první řadě rodit děti a v druhé řadě držet hubu a krok. Jedinou starostí dívek je být krásná a počestná, aby uklofla toho nejlepšího ženicha, který ji bude chránit a zajistí pohodlný život. A naše Tierney jde nepokrytě proti tomuto proudu. Zatímco vypravěčka barvitě líčí, za co všechno můžou neposlušnou ženu pověsit ze stromu, jak bývají trestány i za zločiny jiných rodinných příslušníků, hlavní hrdinka všude rozhlašuje, že se nikdy nevdá a že chlapi jsou fuj, na což se každý tváří Ó, jak je roztomilá. Nikde ale není řečeno, kde k takovému názoru přišla (a není to divné, že k takové běžné věci zaujímá nekompromisně opačný postoj?) Navíc ji její otec miluje nade vše a místo aby se učila starosti o domácnost, učí se od otce jeho řemeslu lékařskému. Zatímco všechny ženy našlapují pošpičkách, Tierney si to rázuje sloníma nohama kupředu s lokty ven.
A pak ten konec. Ó, ten konec! Nevím, jestli jsem tak odlišná od cílové skupiny, nebo nějaký neromantický psychopat, ale konec mě absolutně znechutil. Na konci knihy hlavní hrdinka přijde o svou životní lásku (haha, v šestnácti) a hrozí ji poprava, před kterou ji zachrání její nejlepší kamarád. A to vše je podáno jako něco strašně tragického. Special snowflake Tierney konečně pocítí pravidla společnosti, která se jí doteď obloukem vyhýbala. A já se nemůžu zbavit pocitu, že ale vlastně skončila dobře. Mohla být mrtvá, mohli ji vyhnat samotnou někam do lesů, ale místo toho se jí ujme někdo, kdo ji má doopravdy rád. Chlapec, který to, chudák, projel na plné čáře (a nemělo by mi být líto spíš hlavní hrdinky, než toho, kdo si ji nakonec vzal za ženu?).
Žádné čtení pro nás, životní cyniky. Prokletý rok určitě potěší romantickou dušičku, která si chce užít i nějaké napínavé čtení. Kdyby se autorka soustředila na napsání mysteriózního thrilleru, byla by to paráda, tyhle romantické představy pro náctileté jsou pro mě už bohužel úplně mimo…