Říše upíra
Zase jednou krásná obálka. Je prostě... wow. Klidně bych si ji pověsila na stěnu. Naštěstí narozdíl od jiných případů jsem tady věděla, do čeho jdu. Musím se totiž přiznat, že Jaye Kristoffa, ...
Zase jednou krásná obálka. Je prostě… wow. Klidně bych si ji pověsila na stěnu. Naštěstí narozdíl od jiných případů jsem tady věděla, do čeho jdu. Musím se totiž přiznat, že Jaye Kristoffa, který je autorem této knihy, mám ráda. Jeho květnatný, akoro až patetický styl psaní mě prostě ve vší té současné strohosti baví. A už jeho série Nikdynoc mě bavila, měla jsem proto velká očekávání, ačkoliv mě upíři nechávají chladnou.
První díl Říše upíra je masivním dílem, ve kterém se kloubí mnoho témat, o to děsivější je zjištění, že série bude pentalogie. Bude. To znamená, že se máme doopravdy na co těšit.
V prvním díle se setkáváme s Gabrielem de Leónem, slavným upírobijcem, který byl konečně chycen upíří královnou. Ta ovšem riskuje a nezahubí ho hned, místo toho pověří svého historika, aby s Gabrielem sepsal jeho životní příběh. A tak nás Gabriel seznámý s děsivým světem, ve kterém se obloha zatáhla šedí, který zakryla slunce a dala upírům příležitost vylézt ze svých temných doupat.
Gabriel začíná, samozřejmě, jako naprosto obyčejný kluk, syn šlechtičny a kováře. Ovšem jak sami čekáte, nebyl to obyčejný kluk – byl kouzelný? Svým způsobem ano. Je totiž poloupír – bledokrevný. Nevznikl kousnutím, jak už tak upíři vznikávají, nýbrž se narodil lidské matce a upírskému otci. Jeho upírská nátura se s přibývajícím věkem stále víc projevovala, až vyvrcholila v pubertě – bylo jasné, že už doma nemůže zůstat. Na světě existovalo jediné místo, kam se bledkrevní uchylovali: Stříbrný řád, mnišský řád, který bledokrevné trénoval s boji s upíry, jedné místo na světě, které bledokrevným umožňovalo odčinit hřích svého původu. Shodou okolností se tak tvrdý výcvik a rostoucí hrozba nadvlády upírů stávají odrazovým můstkem pro Gabrielovy úspěchy.
Inspirace skutečnými konspiračními teoriemi
Jedna z věcí, které Kristoffovi umožňují splétat složité příběhy, je inspirace skutečností. V Nikdynoci mu inspirace starořímskými politickými pletkami umožnila vytvořit příběh plný zrad a zvratů, který ovšem dával symsl, protože se nespoléhal na autorův pamatovák. V Říši upíra se autor inspiruje jednou známou a prastarou konspirační teorií, kterou všichni známe z Šifry Mistra Leonarda – legenda o svatém grálu, který není nějakým pohárkem, ale lidskou bytostí, potomkem syna Boha. Je to vlastně docela geniální způsob, jak splétat složité příběhy a osudy, aniž by autor ztratil půdu pod nohama. A to je u takto rozsýhlých děl obdivuhodné.
Drž se knihy zuby nehty!
Když už jsme u rozsáhlých del, kdekdo by mohl čekat, že osmiset stránková bichle bude nudná. Ale není. Kristoff doopravdy ovládá umění psaní – alespoň co se technické stránky týče. Celý příběh je psaný retrospektivně, je zde Gabrielova současnost v zajetí, jeho vyprávění o svých začátcích v Stříbrném řádu a také jeho putování za Svatým Grálem. Nelineární vyprávění přináší do díla časté změny, které čtenáře drží ve střehu.
A aby toho nebylo málo, ještě v něčem ukazuje Kristoff své schopnosti – neustále čtenáři nadhazuje vějičky, které neustále stupňuje, až čtenář prostě musí číst dál, aby se dozvěděl, co to všechno vlastně znamená. A autor to opravdu celé dělá cíleně a promyšleně, takže klobou dolů před jeho spisovatelskými schopnostmi.
Temný a ještě temnější
Ovšem nikdo není dokonalý, že ano. A Gabriel de León ze všeho nejméně. Začíná jako mladík, kterému chybí snad všechno kromě sebevědomí, ovšem skončí jako pěkný emař nad hrobem. Je to samozřejmě pochopitelné, Gabriel měl těžký život plný osobních ztrát a je na cestě za pomstou. Ale všeho moc škodí, především u někoho, o kom víme, že mu na ostatních velmi záleží a zároveň je velmi cílevědomý. Stane se z něj zakový Gerald z Rivie, ale na antidepresivech.
Trochu s tím i souvisí další věc, kterou bych osobně zařadila mezi velké mínusy knihy – a to nadávky. Jak už jsem psala, Kristoffův styl je bohatý, květnatý, skoro až patetický. Má dlouhá souvětí a opisy místo popisů. A když se tohle našroubuje na ty nadávky… Na konci už se člověk těšil i na obyčejné kurva. Přílišná snaha ozvláštnit všudipřítomné nadávání působila až trapně. Zvlášť pokud své matce přejete bohatý sexuální život a není to pro vás zas taková urážka.
Problém dle mého tví v tom prostém faktu, že autor je zvyklý psát young adult literaturu. Myslím, že se to na díle – a hlavně na postavách – podepsalo. Především soutěž o co nejkreativnější nadávku opravdu působí infantilně, už jenom proto, že se nejedná o rys jedné postavy, ale o všudypřítomný prvek. Působí to infantilně. Působí to jako rozhovory teenagerů, ne rozhovory dospělých. Ovšem Říše upíra není young adult knihou. Možná new adult, ale kdo se má v těchle nových žánrech vyznat. Pro zjednodušení Říši upíra prostě považujme za fantasy. Jsou v ní teenageři, je v ní nějaký ten sex, ale především jsou v ní nadpřirozené bytosti, násilí, souboje a bitvy, jak už to ve fantasy bývá. Nicméně je otázkou, nakolik budou dospělému čtenáři vadit autorova příchylnost právě k young adult.
Mně osobně to tolik nezaskočilo, protože jsem předpokládala, že to bude ve stylu Nikdynoci, což je právě taková drsnější young adult, možná už spíše new adult. Pokud ovšem tomuto žánru nefandíte, doporučuji ke knize přistupovat opatrně.
Sečteno a podrženo…
…to bylo napínavé a zábavné čtení. Celých neuvěřitelných 800 stran jsem přečetla rychle (a ne proto, že by nebylo nutné se zamyslet, ale proto, že to bylo tak napínavé!), české vydání je navíc doplněno moc pěknými ilustracemi. Bude z toho moje guilty pleasure, protože už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu!
Proč číst
- Hledáte napínavé fantasy
- Hledáte knihu nabitou akcí
- Chcete originální zpracování upírské tématiky
- Máte rádi YA a chcete zkusit něco dospělejšího
- Máte rádi dlouhé knižní série
Proč nečíst
- Vadí vám násilí v knihách
- Nemáte rádi nadávky
- Young adult vám leze na nervy
- Nechcete už žádné další sexy upíry
- Nemáte rádi série
- A už vůbec ne ty příliš dlouhé