Vzdělaná

Jak nám může vzdělání změnit život? Přesně na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha americké historičky Tary Westoverové. Podobnému tématu se věnovala například také Delia Owensové v knize Kde zpívají raci, ovšem v případě Vzdělané je téma mnohem palčivější, jelikož se jedná o autobiografii.

Cesta Tary Westoverové rozhodně nebyla jednoduchá. Narodila se v Cliftonu v americkém státe Idaho do početné rodiny mormonských survivalistů. Jelikož její rodiče nevěřili v systém, narodila se Tara doma a později si ani nikdo nebyl jistý přesným datem narození. Přesvědčení o tom, že americkou vládu a všechny systémy jí podřízené seslal ďábel, se podpsalo i na tom, že se Taře nikdy nedostalo formálního vzdělání – nechodila ani na základní, ani na střední školu. Takového luxusu se dostalo pouze dvěma nejstarším dětem, ostatní učila matka doma, pokud to šlo. Protože obživa rodiny a příprava na konec světa zabere hodně času. Navíc co by se ženská měla učit, ta má především pěčovat o rodinu.

S první školní docházkou se setkala až v 17 letech. Tařin nejstarší bratr ji přemluvil, ať zkusí zkoušky na místní prestižní college. Připravovala se sama a příliš nadějí si nedávala, jelikož ani nevěděla, jak vyplnit testový arch. Nicméně se ukázalo, že je opravu talentovaná a na školu ji přijali. Tím se jí otevřela cesta ke vzdělání. Po absolvování Brigham Young University pokračovala na Cambridge a Harvardu. Cesta za vyotuženým vzděláním však bohužel znamenala vzdát se rodiny.

Autobiografie Vzdělaná je naprosto strhujícím exkurzem do života lidí absolutně věřícím konspiračním teoriím a oddaným Slovu Božímu. Autorka se zabývá podezřením na duševní choroby v rodině, neřešenou šikanou mezi sourozenci, sektářkým chováním, ignorováním bezpečnosti práce a lidovým léčitelstvím, které vyléčí i nevyléčitelné.

Už méně se pak zabývá samotným procesem vzdělávání. Což je ovšem docela škoda. Zajímalo by mě, jak se srovnávala s návalem nových informací. Takhle dostaneme pouze jeden příklad – teprve na vysoké škole se setkala s hrůzami holokaustu a když tyto nově nabyté znalosti konfrontovala s názory svého otce, zjistila, že vyrůstala s popíračem holokaustu. Více se o tom nezmiňuje. Předpokládala bych však, že se v rámci studia musela poprat s více informacemi, které pro ni byly zcela nové, nebo v naprostém rozporu s názory, ve kterých vyrůstala.

Tara Westoverová je však nespolehlivý vypravěč. Sama to na několika místech přiznává, vypráví na základě svých vzpomínek a čtenář nemá jistotu, že se událost doopravdy stala. Pocit, že všechno mohlo být i jinak, umocňuje struktura autobiografie. V první části se zdá, že co se týče mezilidských vztahů, je rodina ještě normální, teprve v druhé polovin se autorka opět vrací do dětství, aby čtenáři sdělila, že jeden z jejich sourozenců fyzicky i psychicky šikanoval nejen všechny své přítelkyně, ale taky větsinu svých sourozenců. A že rodiče před tím vědomě zavírali oči. Ti se mimochodem proti svému obrazu v knize ostře vymezili.

Ačkoliv se nedozvíme, jak moc je vzdělání důležité pro život, Tařina cesta k němu je bezpochyby fascinující. Očividně musela překonat velké množství překážek, ale díky své pronikavé inteligenci a vytrvalosti je nakonec dokázala překonat. A že to byly překážky, se kterými se setkal jen málokdo z nás – kdo si musel vybírat mezi rodinou a vzděláním?