“Chěla bych pověsti pro děti. “
“A jaké konkrétně?”
*zmatený pohled* “Nějaké. “
Archivy (page 2 of 3)
O tom, jak název muže vyvolat vtipnou situaci, už tady bylo. Ale věděli jste, ze muže mást i grafikou? S kolegyni jsme obě nezávisle na sobě predpokládaly, že mame knihu Kostimraza, že to bude o nějaké čarodějnici, nebo příšeře. Ale faktem je, že jsou to Kosti Mraza, mocný magicky artefakt, po kterém hlavní hrdinka patrá.
Co vznikne, když necháte spisovatelku příliš dlouho bez sexu? Rod krve a země vznikne. Rozsáhlý román s neodolatelnou obálkou v sobě skrývá mnoho žáru! Od Maasové má druhá kniha. Předtím jsem četla jen Skleněný trůn a to ještě v originále. Ten mě bavil, tak jsem se nenechala odradit ani mnoha stranami Rodu země a krve, ani mým odporem k young adult. A jak to dopadlo?
Není nic lepšího, když do knihkupectví vleze podezřelý synek s maminkou. To většinou bývá výživný zážitek. Třeba když vybírají dárek pro sestru. A synek nemá lepší nápad, než jí koupit kuchařku, aby se naučila péct a pekla mu buchty. A on by je jedl a byl šťastný. Člověk si jen říká, co mu proboha brání, aby si je napekl sám.
Je to docela věda a někdy je třeba nad názvem intenzivně přemýšlet, aby nedocházelo k tomu, že někdo přijde do knihkupectví a zeptá se: “Máte imaginárního přítele?”
Prokletý rok zaujme už svou něžně růžovou obálkou, po které kane krůpěj krve. Symbolika mluví jasně. Nevinnost a něha budou potřísněny krví. A zadní strana slibuje drsný příběh ve stylu Příběhu služebnice pro všechny feministky.
Dostojí však tomu?
Internet je místem svobody, ale také místem nebezpečných nástrah. K traumatizujícímu zážitku stačí velmi málo: Narazit na špatnou osobu. Pokud takové setkání dokáže zamávat s dospělým člověkem, co teprve musí zažívat dítě. Na tuto problematiku poukázal Vít Klusák se svým dokumentem V síti. Jeho manželka, Marika Pecháčková, pak k dokumentu napsala knihu, která se snaží dostat pod kůži právě těm druhým: predátorům.
Kniha Kdo chytá v síti není pouze děsivým poučením pro všechny dospívající, nýbrž také rádcem pro jejich rodiče.
Čtenáři se tak předkládá jakási amatérská sonda do myslí lidí lovící dospívající mládež. Získává aspoň nějakou představu o tom, co je s takovými lidmi špatně, co se odehrává v jejich hlavách. Tyto rozhovory vyvažuje rozhovor se sexuologem, který s takovými lidmi pracuje. Je nastíněno, jaké jsou možnosti léčby a jak obtížná je. Dále je rozhovor s dětskou psycholožkou, která se specializuje na práci s dětmi, které si něčím takovým prošly.
„Myslím, že jsem se nechoval extrémně špatně, i když jsem porušil věci, které bych neměl.“
str. 40
Ale nejsou to jen úchyláci a doktoři. Jsou zde také rozhovory s lidmi, kteří se s nějakou formou sexuálního obtěžování setkali, ať už osobně nebo zprostředkovaně, a s jejich rodiči. Zde tkví dle mého další velký přínos knihy – zkušenosti rodičů. Čeho si na svých dětech všímali a jak situaci řešili.
Jednotlivé rozhovory jsou určitě pečlivě vybrané a po obsahové stránce je určitě tak vyvážená, jak jen bylo možné (přece jen asi nikdo nemůže čekat, že každý úchyl v dokumentu bude chtít poskytovat rozhovor, že ano…). Horší už je to s kvalitou samotných rozhovorů. Ačkoliv si dokážu představit, že není možné zůstat nestranný, přesto se o to autorka mohla alespoň pokusit. V některých rozhovorech (především těch s odborníky) se zdá, že se je snaží vmanévrovat k tomu, aby zaujali stejné stanovisko jako ona.
„Predátoři, kteří takhle mladé děti na síti loví, jsou podle všeho stydliví lidé, kteří se bojí vylézt ven, jsou vlastně líní překonat něco nrpříjemného, vystavit se rizikům odmítnutí, čelit dospělým reakcím druhé strany.“
str. 247
Knize nelze odepřít přitažlivé téma (ačkoliv by někdo mohl namítnout, že se veze na vlně popularity dokumentu). je určitě dobrým poučením jak pro děti, tak pro dospělé. A také pro všechny, kterým přijde, že už jsou moc staří.
já: budete na to chtít tašku? Zákazník: *příběh jednoho života*
Vždycky je třeba odzkoušet, co všechno by fretka mohla sníst. Na internetu jsou k vidění videa, jak si fretky pochutnávají na melounu, vajíčkách, nebo třeba okurce. U Godota je to jiné, vždycky zkoušíme, co mi bude vadit nejvíc, protože nad vším znechuceně vrtí hlavou. Dlouho jsem si myslela, že jeho největším nepřítelem je banán, před jehož slupkou se dával na útěk. Ukázalo se však, že jeho kryptonitem je tatarka. Po očichání tatarky se totiž malém poblil.
