Naše knihkupectví v době pandemie funguje jako výdejní okénko e-shopových objednávek, zákazníků je sice podstatně méně, práce ovšem nikoliv, takže nesedíme u dveří a nečekám znuděně na lidi. Nicméně na bráně i ve výloze je telefonní číslo na prodejnu. Děsí mě, kolik lidí není schopno zavolat, nebo třeba nahlas pozdravit, nebo zaťukat na mříž. Oni tam prostě stojí a hledí. Kolikrát se učím vzadu na prodejně, vzhlédnu od skript a tam upřeně hledí zákazník. Stojí úplně tiše, jako by vlastně ani nechtěl, abych si ho všimla. Jako by mě chtěl pouze sledovat, jako zvířátko v ZOO, nebo jako stalker svoji oběť.
Nakonec je dobře, že jsem si koupila měsíčník a večer domů jezdím autobusem.
