Protože mě v práci nečekají žádné návaly a můžu klidně přijít do práce a vypadat jako mokré grilované rajče, rozhodla jsem se, že budu místo chůze běhat. Mám předchozí zkušenost, že když v devět zavíráme, na cestě domů potkám akorát pár venčící psa. Ten stejný pár. Pokaždé. Výjimečně potkám ještě jinou živou duši. Mrtvé duše naštěstí nepotkávám.
A tak jsem se obalila příliš přiléhavým sportovním oblečením (kolem pasu si uvázala mikinu na převůečení) a vyběhla do práce. Horší to ale bylo cestou domů. Z nějakéh důvodu si všichni z okolního rozlehlého sídliště řekli, že 21:15 je ideální čas na procházku. A to přece nejde, běžet v podstatě krokem a funět u toho jak první prototyp lokomotivy, zároveň kolem sebe stříkat pot a fialovět v obličeji. A tak mám smůlu. Budu navždy malý tukoň.