„Chěla bych pověsti pro děti. „
„A jaké konkrétně?“
*zmatený pohled* „Nějaké. „
„Chěla bych pověsti pro děti. „
„A jaké konkrétně?“
*zmatený pohled* „Nějaké. „
Není nic lepšího, když do knihkupectví vleze podezřelý synek s maminkou. To většinou bývá výživný zážitek. Třeba když vybírají dárek pro sestru. A synek nemá lepší nápad, než jí koupit kuchařku, aby se naučila péct a pekla mu buchty. A on by je jedl a byl šťastný. Člověk si jen říká, co mu proboha brání, aby si je napekl sám.
Je to docela věda a někdy je třeba nad názvem intenzivně přemýšlet, aby nedocházelo k tomu, že někdo přijde do knihkupectví a zeptá se: „Máte imaginárního přítele?“
já: budete na to chtít tašku? Zákazník: *příběh jednoho života*