Není nad to, když den začíná dobře. Dnešní začal tím, že jsem sáhla po sklenici s vodou, abych se pořádně napila a uhasila tak žízeň. Zarazil mě divný pocit na rtech. Podívala jsem se okraj sklenice. Byl tam. Obrovský bílý pavkouk. Asi se přes noc utopil. A já se ho ráno snažila vypít.
Momentálně asi přestanu pít. Nebo si aspoň orestuju rty na pánvi, protože toho pocitu se nemůžu zbavit.
Naše knihkupectví v době pandemie funguje jako výdejní okénko e-shopových objednávek, zákazníků je sice podstatně méně, práce ovšem nikoliv, takže nesedíme u dveří a nečekám znuděně na lidi. Nicméně na bráně i ve výloze je telefonní číslo na prodejnu. Děsí mě, kolik lidí není schopno zavolat, nebo třeba nahlas pozdravit, nebo zaťukat na mříž. Oni tam prostě stojí a hledí. Kolikrát se učím vzadu na prodejně, vzhlédnu od skript a tam upřeně hledí zákazník. Stojí úplně tiše, jako by vlastně ani nechtěl, abych si ho všimla. Jako by mě chtěl pouze sledovat, jako zvířátko v ZOO, nebo jako stalker svoji oběť.
Nakonec je dobře, že jsem si koupila měsíčník a večer domů jezdím autobusem.
Je lockdown, valná většina obchodů je zavřená, naštěstí naše malé milé knihkupectví funguje jako výdejna e-shopových objednávek. Shůry bylo nakázáno, že jakákoliv účtenka musí být dohledatelná mezi e-shopovými objednávkami. A tak jsme volali lidem, kteří u nás měli odložené knihy, že pokud je chtějí, musí si udělat e-shopovou objednávku. No a pak přijde paní, že jsme jí volali, že si může vyzvednout knížku. Neviděla jsem žádnou novou e-shopovku, tak se jí ptám: „A udělala jste si tu objednávku?“
A ona na to: „To snad není třeba, ne?“
Chápu, že se lidem nechce poslouchat vláda, ale když už jsme kvůli nim zůstali v práci, mohli by nás respektovat.
„Chěla bych pověsti pro děti. „
„A jaké konkrétně?“
*zmatený pohled* „Nějaké. „
Není nic lepšího, když do knihkupectví vleze podezřelý synek s maminkou. To většinou bývá výživný zážitek. Třeba když vybírají dárek pro sestru. A synek nemá lepší nápad, než jí koupit kuchařku, aby se naučila péct a pekla mu buchty. A on by je jedl a byl šťastný. Člověk si jen říká, co mu proboha brání, aby si je napekl sám.
Práce ve službách je náročná. Dříve nebo později se totiž objeví lidé, jejichž existence vám kousek po kousku zlikvidují poslední zbytky víry v dobro lidství. A někdy vás tak zaskočí, že se ani nemůžete na jakoukoli reakci.
Read more