Titul Znamenitá mrtvola argentinské autorky Augustiny Bazterrici v roce 2017 vyhrál prestižní literární ocenění Clarín, ovšem cena není zárukou toho, že se nám kniha bude líbit, bohužel. Například Nobelovou cenou oceněná Slepota se mi taky nelíbila. Nebo prostě nejsem naladěná na španělskou/portugalskou/lantinskoamerickou literarní vlnu.
Zase jednou krásná obálka. Je prostě… wow. Klidně bych si ji pověsila na stěnu. Naštěstí narozdíl od jiných případů jsem tady věděla, do čeho jdu. Musím se totiž přiznat, že Jaye Kristoffa, který je autorem této knihy, mám ráda. Jeho květnatný, akoro až patetický styl psaní mě prostě ve vší té současné strohosti baví. A už jeho série Nikdynoc mě bavila, měla jsem proto velká očekávání, ačkoliv mě upíři nechávají chladnou.
Poslední dobou mám štěstí na knihy, které nějakým způsobem tematizují sexuální zneužívání dětí. Nijak se cíleně nevyhledávám, ale když už na nějakou narazím, málokdy ji nechám bez povšimnutí. Je to prostě zajímavé téma – je velké, je palčivé a stačí málo a stane se autorovou zkázou. Román Tampa americké autorky Alissy Nutting ovšem trochu vyčnívá z davu.
Poslední dobou mám štěstí na knihy zabývající se ženstvím, společenským tlakem a asexualitou. Všechny mají jedno společného – jsou od japonských autorek. Není to tak dávno, co jsem se stala velkým fanouškem Sayako Muraty, jejíž knihy Convenience Store Woman a Earthlings jsem přečetla během jedné noci (protože spánek je pro slabé). Prsa a vajíčka taktéž japonské autorky Mieko Kawakami je mnohem méně drastickou, nicméně taktéž zajímavou sondou do problematiky žen ve společnosti.
Jak nám může vzdělání změnit život? Přesně na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha americké historičky Tary Westoverové. Podobnému tématu se věnovala například také Delia Owensové v knize Kde zpívají raci, ovšem v případě Vzdělané je téma mnohem palčivější, jelikož se jedná o autobiografii.
Selekce je veleúspěšná pentalogie americké spisovatelky Kiery Cassové, jejiž díly jsou (v pořadí): Selekce, Elita, První, Dcera a Koruna. Vzhledem k velkým letním vedrům, ve kterých se mi potí i pot, jsem je v práci přelouskala všechny téměř na jeden zátah, takže jako letní čtení je rozhodně můžu doporučit. Musím však taky říct, že přečtění celé série je důkazem o mém skrytém čtecím masochismu.
Jednoho večera jsem nemohla spát, tak jsem se podívala na seriál Bridgertonovi na Netflixu. Celý. Naráz. Zhruba v půlce (v době vášnivých líbánek), jsem si řekla, že by se to asi lépe četlo, než abych na to koukala v televizi. A taky se taky stalo, ačkoliv obvykle ženské romány nečtu.
Není nad to, když den začíná dobře. Dnešní začal tím, že jsem sáhla po sklenici s vodou, abych se pořádně napila a uhasila tak žízeň. Zarazil mě divný pocit na rtech. Podívala jsem se okraj sklenice. Byl tam. Obrovský bílý pavkouk. Asi se přes noc utopil. A já se ho ráno snažila vypít.
Momentálně asi přestanu pít. Nebo si aspoň orestuju rty na pánvi, protože toho pocitu se nemůžu zbavit.
Někdy je třeba vrhnout se i na bestsellery, i když k nim mám jen obtížně překonatelný odpor. Jde o obranný mechanismus, do čtení jdu s tím, že pokud to má takový úspěch, nemůže to být zas tak kvalitní. Většinou totiž bestsellery stojí za starou bačkoru. Většinou….